Lake Tekapo, Mt. Somers – Woolshed Creek
31.1. – 2.2.2010 –
Už brzy z rána jsme vstali a vydali se dál na cestu ostrovem. Ještě dlouho se Mt. Cook pyšnil v našich zpětných zrcátkách, ale po chvíli už se schoval za další kopce, lesy a hory. Dlouhá a klikatá cesta nás vedla skrz nížinatou krajinu, stále blíž k městu Christchurch. Slunce bylo vysoko a jasná obloha nabízela úžasný pohled po celém okolí se zasněženými vrcholky v pozadí.
U jezera Tekapo jsme na chvíli zastavili a u břehu si našli místo k odpočinku a relaxaci. Mezi jemně opracovanými kamínky si razily svojí cestu malé barevné květiny.
Velké balvany zase poskytovaly ideální místo pro slunění a vyhřívání. Voda v jezeře byla opět krásně tyrkysová a jen vybízela ke koupání. Všichni jsme se svlékli do „spoďárů“ a plavali jen kousek od břehu, abychom se osvěžili a protáhli ve studeně ledové vodě. Honza se šel podívat do nedalekého městečka a my jsme se zatím váleli na kamenité pláži.
K večeru jsme zamířili do kempu Orari Orari, ležícího poblíž městečka Geraldine. Kemp byl úplně prázdný, vzduchem se šířila vůně čerstvě posečené trávy a zvuky zdejších Novozélandských ptáků připomínaly spíš vyzvánění mobilních telefonů, než zpěv. Honza s Alešem šli ještě večer asi hodinovou procházku, vedoucí nad kempem a já s Jirkou jsme zatím ukuchtili večeři. Dokončili jsme přípravy na spaní a večer poseděli u ručně opracovaného, dřevěného stolu.
Druhého dne přišel Aleš s myšlenkou dvoudenní trasy (Woolshed Creek) a možností přespání v chatě. V informačním centru jsme si zjistili dostupnost chaty a ostatní info k treku. Kamenitou cestou jsme přijeli na parkoviště, kde trasa začínala. Do krosen jsme si zabalili nejnutnější věci, jídlo na večer a ostatní potřeby jsme si rozdělili mezi sebou. S kapsami plnými muesli tyčinek, jsme vykročili na tříhodinovou túru k chatě. Po chvíli chůze si Honza vzpomněl, že nechal v autě chleba, tak jsme zastavili, složili batohy a čekali, než se pro něj vrátí. Naštěstí to byl jen kousek a Honza byl zpátky za malou chvíli. Polovina cesty vedla lesem, polovina po hřebenech kopců.
Minuli jsme taky malou vzpomínku na historii, kdy v malém zasypaném vstupu do šachty, kde se dřív těžilo zlato, byly vystavené staré nástroje horníků a různé pomůcky. Od mohutných železných lopat a krumpáčů až po helmy a lampy. Před vchodem stál i starý rozbitý vozík, jímž se zlato vyváželo a o kus dál byly koleje a na nich větší, už zubem času dost zničený vůz.
Chatu jsme uviděli už z velké dálky. Ležela nízko v údolí, dobře schovaná před všemi nástrahami hor. Blízko byl hluboký kaňon s klidnou řekou a malými vodopády. Kameny napadané do kaňonu tvořily malé jeskyně a zajímavé vklíněnce.
Chata byla nově vystavená, moc hezká a úplně jednoduchá. Ve dvou místnostech byly ložnice a jedna velká společenská místnost, byla vybavená malým litinovým krbem, několika stoly a linkou pro vaření, bez veškerého vybavení. Umyvadla byly venku pod přístřeškem spojeným s chatou a tekoucí vodu zajišťovaly dvě velké nádoby, zachycující dešťovku. Uvnitř byla pouze jedna baterka, kniha návštěvníků a police s hrami.
Vybalili jsme se v pokoji a odpočinuli si ve velké společenské místnosti. Když jsme ale chtěli začít vařit, přišli jsme na to, že plynovou bombu nemáme. U auta jsme jí vytáhli, ale nikdo si jí nepřibalil. Naštěstí jsme chytří kluci a za cenu horka uvnitř jsme s pomocí krbu uvařili. Honza našel puzzle a začal stavět.
Po pozdním obědě jsme já a Jirka vyšli na blízký kopec a Aleš s Honzou sešli zase do kaňonu k jeskyním a vodopádům.
Na vrcholku byl hezký rozhled po okolí a tak jsme se posadili na okraj převisu. Za chvíli přišli i kluci a poslali nás dolů, že je to tam moc hezké. Navečer jsme se vrátili do chaty a odpočívali. Před západem slunce jsme ještě vyšli kousek nad chatu a na kameru zachytili chvíli ze západu. A jelikož nebyla v chatě elektřina, zalehli jsme do spacáků a šli spát.
Ráno jsme všechno sbalili, uklidili a vydali se druhou cestou, vedoucí zpátky k parkovišti. Hned ze začátku jsme museli překročit zavěšený lanový most, který se dost pohupoval.
Tyčemi vyznačená cesta nás vedla k vrcholku Mt. Somers. Dost náročné stoupání nám neusnadňovalo ani ostré slunce. Pod vrcholem už se nám ale nabídnul rozhled po dalekém okolí a celou stezku jsme měli přímo na dlani. Krásně šlo vidět, kudy povede a co nás čeká. Po krátkém odpočinku jsme se vydali dál. Chvílemi se nám boty bořily do bahna, jindy jsme museli slézat i příkrou skálu. Celá cesta zpátky byla náročnější a časově i vzdálenostně delší.
U parkoviště jsme si v řece ochladili nohy, převlékli se do suchých věcí a vše zabalili zpátky do batohů. Nastoupili jsme do auta a vydali se už do města Christchurch, které bylo naší další zastávkou.